Rozhovor s Josefem Minaříkem, všeobecnou sestrou

Josef Minarik

Muž, který pracuje na pozici zdravotní sestry už dávno není raritou. Zdravotních bratrů v českých nemocnicích přibývá. Proč toto oslovení nemají moc rádi a jak vnímají práci v typicky ženském kolektivu? Nejen o tom jsme si povídali s Josefem Minaříkem, všeobecnou sestrou z lůžkového oddělení následné rehabilitační péče, který pracuje v Nemocnici Vršovice (dříve Vršovická zdravotní) už 10 let.

Jak ze svého pohledu vidíte postavení můžu – zdravotních sester? Je v očích veřejnosti práce zdravotní sestry stále vnímána jako „ženské“ povolání?

Já to tak nevnímám. Nemám pocit při práci s pacienty, že by je nějak překvapovalo, když o ně pečuje mužská sestra. Ale i když vidím sester – mužů i na jiných odděleních méně než žen, nemyslím si, že by to byl ojedinělý jev. Ani v naší nemocnici nejsem jediný a ve svém okolí vnímám, že mužů v tomto oboru přibývá.

Jak jste se k profesi zdravotní sestry vlastně dostal, co vás vedlo k výběru tohoto povolání?

Většinou se vše v mém životě odvíjelo spíše od toho, co jsem nechtěl, než co jsem chtěl. Neviděl jsem smysl svého působení v armádě, a tak jsem odešel a nastoupil náhradní službu ve zdravotnictví. Po skončení povinné služby jsem se nechtěl věnovat strojírenství, které mi (z mě neznámého důvodu) vybrali rodiče, ale začínat v nové době to, čemu jsem se chtěl věnovat já, bylo tak komplikované, že jsem raději zůstal ve zdravotnictví. A jsem nakonec moc rád.

Nejsou občas pacienti nesví z toho, že neví, jak Vás oslovovat?

Občas se s tím setkáme, ale proti používání oslovení bratr bych se ohradil. Nejlepší oslovení je sestro nebo mým jménem.

Proč jste si vybral práci právě na oddělení lůžkové rehabilitační péče a v čem je oddělení specifické?

Pracoval jsem mnoho let na interním lůžkovém oddělení na Žižkově. V tehdejším složení obyvatel převažovali velmi staří lidé a mnoho pacientů se k nám často vracelo a umíralo. Proto když jsem Žižkov opouštěl, rozhodoval jsem se, zda pokračovat na interně někde jinde nebo jít na rehabilitaci, která mě zajímala a líbila se mi návratnost pacientů zpět do běžného života. Priorita pro mě byla malá nemocnice „domácího“ typu. Tohle ve spojení s internou už možné nebylo.

Vršovickou nemocnici jsem znal dlouho a věděl o rekonstrukci i o plánované lůžkové rehabilitaci.

Co na vaše oddělení přivádí pacienty nejčastěji?

Nejvíce k nám přicházejí pacienti z naší ortopedie, případně z jiných zařízeních po ortopedických operacích. Další větší skupinou jsou pacienti s neurologickými onemocněními, zejména po cévních mozkových příhodách.

Co mohou pacienti od oddělení následné lůžkové rehabilitační péče očekávat? Můžete trochu přiblížit jakým způsobem pobyt u vás probíhá?

Cílem rehabilitace je návrat zdravotně hendikepovaného člověka k co největší nezávislosti a začlenění se do aktivního společenského života. Léčebná rehabilitace je založena na spolupráci lékařů, fyzioterapeutů, ergoterapeutů a ostatních zdravotnických pracovníků. O to se na našem oddělení snažíme…

V Nemocnici Vršovice budete brzy již 10 let, jak se vám tu pracuje a co vás na vaší práci nejvíce baví?

Myslím si, že práci, kterou dělám má smysl. Moc se mi líbí návratnost pacientů zpět do běžného života a mám radost, když od nás pacienti odcházejí spokojení…

Co je na vaší práci nejnáročnější?

Neřekl bych náročné, ale nemám rád administrativní práce. Smysl mi dává péče o pacienta, ne vyplněná kolonka ve formuláři. Ale chápu, že asi i paní Nightingalová měla ve své práci hodně administrativy (Florence Nightingalová byla anglická ošetřovatelka pokládaná za zakladatelku ošetřovatelství jako vědy. Ovlivnila zdravotní péči 19. a 20. století v celém světě – pozn. redakce).

V rámci vašeho oddělení hodně spolupracujete napříč specializacemi (fyzioterapie, ergoterapie, logopedie). Je to logisticky náročné?

Nepřipadá mi to tak náročné. Důležitá je komunikace a spolupráce. Jak už jsem říkal, léčebná rehabilitace je založena na spolupráci všech zdravotnických pracovníků.

Čemu se rád věnujete mimo pracovní dobu?

Zájmů mám mnoho. Bohužel více než mi čas dovoluje. Mezi největší patří turistika – pěší, cyklo, organizovaná. Nejsem svým založením městský člověk, takže jakmile můžu, vyjíždím z Prahy ven do přírody.

Používáme soubory cookies ke zlepšení uživatelského prostředí na těchto webových stránkách, pro analýzu provozu a personalizaci obsahu a reklamy.

přijmout všenastavitodmítnout