Rozhovor s Bc. Věrou Pavlíkovou, vrchní sestrou oddělení NIP

Dsc 1048

O následné intenzivní péči bylo v posledních dvou letech hodně slyšet. Trochu z jiné perspektivy Vám naše oddělení NIP představí vrchní sestra Bc. Věra Pavlíková.  Dozvíte se nejen v čem je oddělení specifické, ale také například co je to rolo a proč je dobré poznat své kolegy i mimo pracoviště.

Jste vrchní sestra na oddělení následné intenzivní péče, jak byste mi toto oddělení jako laikovi popsala a přiblížila?

Tato oddělení vznikla jako odpověď na celorepublikový nedostatek lůžek pro pacienty vyžadující dlouhodobou resuscitační a intenzivní péči. To naše bylo založeno konkrétně v roce 2013. Přijímáme pacienty z ARO a odborných JIP.

S jakými obtížemi jsou obvykle pacienti na oddělení následné intenzivní péče?

Na prvním místě jsou to dechové obtíže. Všichni naši pacienti mají chronickou respirační insuficienci (dechovou nedostatečnost) a jsou připojeni k plicnímu ventilátoru.

Další obtíže vycházejí z jejich diagnóz, nejčastěji jsou neurologické, kardiologické a chirurgické.

Z ošetřovatelského hlediska je nutné jmenovat i obtíže, které vyplývají z dlouhodobého upoutání na lůžko, odloučení od rodin a závislost na ošetřovatelském personálu.

V čem se liší práce sester na standardním lůžkovém oddělení a na oddělení následné intenzivní péče?

Určitě skladbou pacientů, o které pečují. Přístrojovým vybavením, který sestry obsluhují, a hlavně počtem personálu, ve kterém spolupracují.

Proč jste se rozhodla věnovat právě oboru Následné intenzivní péče?

Po dlouholeté praxi na ARO, jehož provoz byl ukončen, jsem byla nucena přemýšlet jakou cestou se vydám dále. Vzhledem k tomu, že po odborné stránce si mají ARO a NIP velmi blízko, troufla jsem se přihlásit do výběrového řízení na pozici vrchní sestry na NIP. A tak jsem dostala příležitost objevit kouzlo tohoto oddělení. Veškeré příjmy a překlady pacientů, pokud to lze, tak i výkony, jsou plánované. Odpadá tak stres, který patří k běžné rutině na akutních lůžkách. Pacientům se věnujeme v řádu týdnů až měsíců, což nám umožňuje vidět pokroky a o to více se pak těšit z úspěchů.

Vaše práce je velice náročná, a to nejen fyzicky, ale také psychicky. Jakým způsobem s touto zátěží v rámci vašeho týmu pracujete?

K tomu, aby byla naše práce fyzicky co nejméně náročná, máme spoustu pomůcek v podobě polohovacích lůžek, rolo, což je pomůcka na přesun pacientů a zvedák. Důležitý je zde také dostatek personálu, který si navzájem pomáhá.

Na psychiku je nejnáročnější pocit odpovědnosti, kdy musíme včas a adekvátně reagovat na potřeby pacientů, na každý alarm a změnu stavu. V tomhle ohledu je nutné, aby se v kolektivu jeden na druhého mohl spolehnout.

Interpersonální vztahy posilujeme formou team buildingů, ať už sportovních nebo společenských. Je důležité se poznat i mimo půdu pracoviště.

V období pandemie byly opakovaně zakázané návštěvy, jak moc to pro vás a pro vaše pacienty bylo náročné?

Zákaz návštěv je jen zlomek toho, co pro nás, naše pacienty a jejich rodiny bylo náročné.

Toto období jsme překlenuli díky moderní technologii – mobily, tablety, web kamery. Příbuzní posílali klasické dopisy, emaily, sms. Vyřídili jsme nespočet telefonátů a vzkazů.

Dsc 1083 2Je vidět, že váš tým je velice soudržný. Na fungování týmu máte jako vrchní sestra určitě velký vliv. Jak to děláte, že je u vás vždy na oddělení tak pozitivní nálada?

V práci trávíme kolikrát mnohem více času než doma. Chceme si to udělat hezké, proto běžné starosti necháváme za dveřmi. Výhodou dobré nálady je to, že je nakažlivá, a hlavně smích léčí.

A když se podaří vykouzlit úsměv na tváři pacientům při vědomí, tak to už je taková třešnička na dortu.

Podělíte se s námi o nejsilnější pozitivní zážitek z vašeho oddělení?

Nedávno nás navštívila paní, která u nás byla hospitalizována s postcovidovou pneumonií. Přišla poděkovat za péči a při té příležitosti nám odvyprávěla, co vše si pamatuje od té doby, kdy přišla k vědomí. Prošla kolečkem ARO, NIP, RHB a navrátila se pak do plnohodnotného života. Její výklad byl tak emotivní, že i sestrám „rutinérkám“ ukápla slza dojetím.

Občas se podaří zlepšit stav pacienta natolik, že může vaše oddělení opustit a jít rovnou domů. Co za takovým úspěchem stojí?

Za každým úspěchem stojí dokonalá souhra všech členů týmu od sanitářů, přes ošetřovatelky, sestry, fyzioterapeuty až po lékaře. Neméně důležitá je také aktivní spolupráce pacienta.

Ne všechny případy ale mohou končit dobře. Máte nějakou metodu, jak se vyrovnáváte s případným úmrtím pacienta?

Toto je velmi citlivé téma pro všechny zúčastněné. Ale bohužel i to je součástí naší práce. Někdy je tento konec předvídatelný a vnímáme ho jako vysvobození pro pacienta i rodinu.  Jsou ale situace, kdy si uvědomíme, respektive připomeneme, že medicína není všemocná. To jsou smutné chvilky a můžu potvrdit, že zvyknout si na to nelze, nezbývá než danou situaci přijmout. Z pozice zdravotníka je důležité vědět, že jsme udělali v rámci svých kompetencí maximum.

Jak pro svou práci čerpáte potřebnou energii vy osobně?

Moc ráda bych řekla, že je to čas strávený s rodinou, ale vzhledem k věku dětí to začíná být čím dál větší vzácnost.

Obdivuji Středočeský kraj, ve kterém žiji a Šumavu. Už jen to prostředí mi dodává energii.

Jinak preferuji aktivní formu odpočinku. V létě kolo, běh, plavání. V zimě lyže a za každého ročního období dlouhé procházky. Ve špatném počasí si občas zajdu do tělocvičny na zumbu nebo step aerobic.

Ve Vršovické zdravotní pracujete již 7 let, jak jste tu spokojena?

Vyhovuje mi zázemí nemocnice rodinného typu, krásné prostředí a moderní vybavení. A to nejdůležitější, mám to štěstí, že jsem tu obklopená lidmi, o které se mohu opřít jak v pracovním, tak soukromém životě.

Co byste vzkázala sestřičkám, pokud by uvažovaly o práci u vás na oddělení?

Nic nemůže nahradit osobní kontakt, proto se určitě přijďte podívat!

Používáme soubory cookies ke zlepšení uživatelského prostředí na těchto webových stránkách, pro analýzu provozu a personalizaci obsahu a reklamy.

přijmout všenastavitodmítnout